Řemeslo mlynářské
Mlynářské řemeslo náleželo k nejstarším, nikoli však k početně nejsilnějším městským profesím. Mezi ostatními řemesly přitom zaujímalo neobvyklou pozici, která vyplývala z vysoké pořizovací ceny mlýnů. Následkem toho mlynáři zprvu pracovali (a žili) v námezdném poměru na mlýnech vrchnostenských, jež byly v majetku obcí, klášterů či šlechty a ve vztahu k majiteli disponovali dočasným, někdy i dědičným nájemným právem. V průběhu doby, následkem proměn sociálního zakotvení mlynářů, došlo i k rozvrstvení jejich postavení, a tak v 17. století vedle sebe působili mlynáři náchlební dostávající od majitele mlýna roční plat a deputát (sjednaná odměna v naturáliích), mlynáři nájemní s pevným nájmem a ziskem z mletí i mlynáři svobodní jako autonomní vlastníci mlýna.
Okenní tabulka s mlynářskými znaky (palcové kolo, tesařské širočiny), Čechy, 2. polovina 17. století, sklo, malba emaily, MMP H 005 677.
Mlynářský mistr, ať již v postavení nájemce či majitele mlýna, byl nazýván pan otec, představoval hlavní osobu řídící provoz mlýna, zodpovídal za sféru obchodu, zajišťoval péči o mlýn a celé vodní dílo, u menších mlýnů sám obsluhoval stroje a mlel. Funkci zástupce mlynáře ve větších mlýnech zastával stárek, mlynář s několikaletou praxí, který měl mimo jiné na starost činnost chasy. Spolu s ním někdy v mlýnici působil i mládek, vyučený mlynář s kratší praxí najatý za sjednaný plat. Základní chod mlýna zajišťovali pomocníci – školení tovaryši a mlynářští učedníci zvaní prášci, pověření povšechnými i specifickými dílčími úkoly, např. šlapáním mlýnského kola, prosíváním, pytlováním mouky atp. U malých mlýnů však nebylo neobvyklé, aby, primárně z finančních důvodů, veškeré pracovní činnosti spjaté s provozem mlýna zastávali členové mlynářovy rodiny.
Pokladna cechu mlynářů Starého Města pražského (celek a detail kování), Praha, 1705, dřevo, řezba, zlacení, železné kování, gravírování, MMP H 035 878.
Na základě zařazení mlynářské živnosti do skupiny potravinářských korporací by se mohlo zdát, že podstatou mlynářského řemesla bylo zpracování zrna – jeho olupování a obrušování na kroupy, krupky a jáhly a mletí na mouku a krupici. Tyto činnosti byly samozřejmě každodenní záležitostí, spjatou zejména s povinnostmi mlynářské chasy. Základem mlynářského řemesla však byly technologické znalosti a dovednosti vztahující se k samotné stavbě mlýnů a jejich souvislé údržbě. Mlynáři tak v prvé řadě museli ovládat zpracování dřeva a opracování kovů, kompletaci mlýnského soustrojí, konstrukci jezu i mlýnského náhonu. Pochopitelně tak i v rámci mistrovské zkoušky tovaryš ucházející se o přijetí do cechu za mistra měl povinnost prokázat svou řemeslnou zručnost právě zpravidla vyhotovením palcového (palečného, ozubeného) kola, případně vykroužením mlecího kamene.
Humpen cechu mlynářů s atributy mlynářského cechu, Čechy, kolem roku 1800, sklo foukané, malba emailem, MMP H 002 351.
Výlučné postavení mezi mlynářskými mistry měli od 14. století tzv. mlynáři přísežní, kteří měli povinnost stanovovat bezpečnou výšku jezu u mlýnů a pravomoc dohlížet na dodržování dané míry. Toto oprávnění bylo starším staroměstského mlynářského cechu uděleno v roce 1340 sérií listin vydaných Janem Lucemburským, jeho synem Karlem (tehdy markrabětem moravským) a radními Starého Města pražského. V průběhu následujícího století se ze staroměstského cechu vyvinul cech zemský a zemští přísežní mlynáři se stali rozhodující instancí pro mlýny v celém českém království. Jako znalci měli za úkol nejen vyměřovat a cejchovat jezy, ale prováděli též ohledání sporných jezů, navrhovali opravná opatření a měli pravomoc rozhodovat spory, potažmo ukládat mlynářům v neprávu příslušné tresty.
Detaily korouhve cechu mlynářů – vlevo v mosazném rámu anděl předkládající štít s palcovým kolem a erbem Starého Města pražského, vpravo v rámu figura klečícího sv. Senana – patrona mlynářů s atributy řemesla, Praha, 1791, hedvábný damašek, olejomalba, mosazný rám, MMP H 035 874.
Znaky užívané na cechovních předmětech mlynářských organizací (pokladny, ferule, korouhve, vývěsní štíty atp.) byly zpravidla odvozeny z technického složení mlynářského soustrojí. Mezi nejstarší a nejhojněji užívaný motiv náleželo palcové kolo, zobrazované obvykle sytě žluté na modré půdě, k frekventovaným znakům patřil též mlýnský kámen, tesařské širočiny (sekery), kružidlo či úhelník. Tam, kde to umožňoval charakter předmětů i způsob výzdoby, se uplatnila vedle znaků i náročnější figurální zobrazení patronů mlynářského cechu, především postavy sv. Senana, sv. Vinoka nebo sv. Václava. Na základě spřízněnosti a každodenní spolupráce mlynářského řemesla s cechem pekařů obě korporace až do 18. století často sdíleli společné prostory nebo cechovní předměty. Dokladem toho jsou vývěsní šíty, pohřební štíty a mnohé další památky, na nichž se vedle mlynářské symboliky uplatňovaly také znaky pekařů, často doprovázené i atributy příbuzného cechu perníkářů.
Vývěsní štít spojených cechů mlynářů, pekařů a perníkářů, Čechy, kolem r. 1750, dřevo jehličnaté a lipové, řezba, polychromie, zlacení. Před modrým pozadím zasklené skříňky dvojice lvů držících kartuše se znaky řemesel mlynářů (palcové kolo, kružidlo), pekařů (preclík, houska, rohlík) a perníkářů (perník). MMP H 024 521.