Pražské cechy ve sbírce Muzea města Prahy

Unikátní soubor cechovních předmětů – památek na působení cechovních organizací na území Prahy – patří k jádru sbírkového fondu městského muzea. Čítá více než 600 exponátů a dokumentuje existenci řemeslných korporací na území pražských měst od 15. století až do roku 1859, kdy byly cechy v rakouské monarchii zrušeny a soudobé uzákonění svobody živností dalo podnět vzniku živnostenským společenstvům. Právě z vlastnictví těchto pražských řemeslnických organizací, přímých nástupců cechů, pokračujících od poloviny 19. století v profesním sdružování, pochází též většina z cechovních památek ve sbírce Muzea hl. m. Prahy. Jejich soustavnou a cílenou akviziční činností vznikla jedna z nejbohatších muzejních kolekcí nejen v kontextu českých a evropských, ale též světových sbírek cechovního zaměření. Menší část tohoto rozsáhlého souboru je od roku 2014 zpřístupněna ve formě stálé expozice městského muzea prezentované v Zámeckém areálu Ctěnice pod titulem Řemesla v pořádku / Historie profesního sdružování řemeslníků od středověku po současnost.

Detail korouhve cechu pekařů, MMP H 034 501. Detail pokladny cechu zámečníků, MMP HD 000 834. Detail korouhve cechu sládků, MMP HD 000 594.

Cechovní systém organizující řemeslníky dle jednotlivých profesí, v menších městech nezřídka skupin příbuzných odvětví, vznikal v českých zemích postupně od 13. století v souvislosti s rozvojem měst. Řemeslníci nacházeli v profesních organizacích účinný prostředek k ochraně a podpoře svých živností, a to jak ve smyslu hájení práv ve vztahu k místnímu trhu, tak v rovině zajištění pracovních a sociálních jistot uvnitř vlastní řemeslné organizace. Mezi základní funkce cechu náležel v prvé řadě dohled na jakost (a cenu) vyráběného zboží i garance dovozu, dozor nad výchovou učňů a vzděláváním tovaryšů nebo péče o znevýhodněné členy cechu (a jejich rodiny). Nedílnou součástí života cechů byla účast na církevních obřadech, nejviditelnější formou prezentace řemeslných korporací jako profesních celků byla přítomnost na korunovačních procesích a jiných městských slavnostech.

Korouhev cechu ovčářů, Praha, 1791, hedvábný damašek, olejomalba, železná konstrukce, zlacený mosazný plech, MMP H 023 274.

Aktivní účast na těchto reprezentačních průvodech byla pro cechy povinná a řídila se závaznými pravidly, mezi něž patřilo například pevně stanovené pořadí jednotlivých řemesel v procesí – reflektující jejich význam a společenské hodnocení. Pro cechy na území pražských měst bylo toto pořadí kodifikováno v tzv. Soběslavských právech, sepsaných roku 1439, nepochybně dle dřívějších zvyklostí. Okázalá přítomnost cechů v městských průvodech dodávala slavnostem lesk a demonstrovala nejen sílu řemeslných organizací, ale bohatství města jako celku. V čele každé skupiny řemesel nesli praporečníci na vyřezávané dřevěné žerdi nákladně zdobenou korouhev, prezentující na textilním podkladu ve formě malby nebo kovových aplikací příslušné cechovní atributy. Právě tyto znaky, spolu se základní barvou textilního listu korouhve, se stávaly pro veřejnost primárním vizuálním nástrojem odlišení profesních skupin v průvodu. Většinu korouhví ve fondu Muzea hl. m. Prahy, až na ojedinělé fragmenty starších kusů, tvoří exempláře, které si jednotlivé cechy nechali zhotovit u příležitosti korunovace Leopolda II. v roce 1791. Reagovali tak na dekret Josefa II. z roku 1781, jímž vladař cechům zakázal užívat předešlé rozměrné korouhve a povolil pouze malé praporce unifikovaných rozměrů – 1 ×1,5 lokte.

 

Vývěsní štít cechu bednářů, Praha, 1628, obnoveno 1867, plech, malba, MMP HD 001 945.

Znaky a znamení využívaly řemeslné korporace k označení svých předmětů již ve 14. století. Většina znaků byla převzata ze sortimentu pracovních nástrojů nebo výrobků řemesla, frekventovaná byla též zobrazení světců – patronů příslušného pořádku. Na většině cechovních předmětů, ať již reprezentačních, či spjatých s vnitřním životem společenstev, převažuje plošné ztvárnění cechovních atributů. Výjimečnou skupinu z tohoto hlediska představují tzv. vývěsní štíty, zvláště exteriérové, jež movitější cechy osazovaly na domy ve svém vlastnictví. Štíty tohoto typu bývaly zpravidla plechové nebo dřevěné, vyřezávané nebo malované a nezřídka zpodobovaly znak příslušného řemesla ve formě trojrozměrného symbolu – zavěšené boty v případě obuvníků nebo například sudu u cechu bednářů. Tyto štíty sloužily jako orientační bod pro širokou veřejnost, zejména pak pro tovaryše, kteří v rámci své vandrovní pouti přicházeli do města a v cechovním domě příslušného řemesla, tzv. herberku, nalézali prostor pro nocleh. Vývěsní štíty se uplatňovaly též v interiérech, zavěšené na zdech nebo nad stoly v jednacích síních nebo hospodských sálech, ve kterých cech zasedal. Nejčastěji měly podobu bohatě malovaných a vyřezávaných mělkých skříněk s dvířky, jejichž otevření, spolu s otevřením cechovní pokladny, iniciovalo počátek jednání cechovní schůze.

 

Pokladna cechu kovářů, Praha, 1676, dřevo dubové a smrkové, řezba, malba, kování železné a mosazné, gravírované, mramorovaný papír, MMP HD 000 624.

Cechovní pokladna (tzv. matka, archa), bohatě dekorovaná dřevěná truhla, byla od počátku vnímána jako nejvýznačnější předmět řemeslné korporace a postupně přijala funkci jejího stěžejního symbolu. Sloužila k ukládání příspěvků a pokut vybraných na valných schůzích (tzv. společná shledání, hlavní jednání cechu, zpravidla pořádaná čtyři krát do roka) a zejména ke schráně cenných dokumentů – pečetidel, cechovních artikulí, privilegií a nejrůznějších listin. Význam pokladny pro vnitřní život cechů se samozřejmě promítnul v jejím nákladném výtvarném zpracování, na úrovni náročných řezeb a intarzií, kvalitní malby i nápaditého kování. Součástí výzdoby pokladny býval často též seznam členů cechu a datum jejího pořízení. U bohatších korporací bývala pokladna ukládána v cechovním domě nebo v obydlí cechmistra, méně movitá řemesla ji dávala do úschovy k hostinskému, v jehož šenku probíhala cechovní jednání.

 

Holba cechu klempířů, Praha, kolem 1820, cín, odlévání, gravírování, MMP HD 000 676.

V závěru těchto valných schůzí, při společném hodování, tzv. svačině, se pravidelně uplatňovala další skupina předmětů, jež se velkém počtu nachází též ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy. Jedná se o cechovní nádobí – konvice, holby, poháry, koflíky, lahve či talíře nejrůznějších velikostí a forem. Nádobí zpravidla zdobily znaky řemesla, monogramy či jména majitele, ale také delší dedikační nápisy. Některé korporace řemeslné znaky promítly do samotné formy nádob, které na sebe vzaly symbolickou podobu, jako je tomu např. u cínové konvice cechu josefovských ševců ve formě vysoké jezdecké boty s ostruhou. Převládajícím druhem materiálu cechovního nádobí byl cín, bohatě dekorovaný gravírováním (rytím), v menší míře, i vzhledem ke křehkosti materiálu, je dochováno sklo a keramika. Nejprestižnějším typem cechovní nádoby byl vilkum, náročně pojednaný, nejčastěji cínový pohár s víkem, užívaný ceremoniálně k vítání hostů, přijímání nových členů nebo v rámci cechovních oslav.

 

Ferule cechu pokrývačů, Praha, 1773, obnova 1863, lipové dřevo, řezba, inkrustace, malba, MMP HD 000 847.

V čele cechu stál cechmistr, volený mistry jako nejvyšší zástupce řemeslné organizace. Reprezentoval korporaci ve vztahu k městské samosprávě nebo šlechtické vrchnosti, dohlížel na jakost výrobků, řídil valné schůze a v rámci prvostupňové trestněprávní pravomoci mohl soudit (a trestat) členy cechu za menší přestupky. Vnějším odznakem cechmistrova postavení byla ferule, formálně vycházející z tvaru královského žezla. Bývala zpravidla dřevěná, dekorativně vyřezávaná a polychromovaná, se znaky řemesla na kotoučovitém zakončení, doplněnými datací a jménem cechmistra, za jehož předsednictví byla pořízena. Ferule obesílaná od mistra k mistru sloužila jako znamení ke svolávání příslušníků cechu ke schůzi, ale stávala se také nástrojem k vyplácení členů při porušení pravidel i instrumentem rituální výplaty vyučených učedníků při jejich vstupu do tovaryšského stavu.

 

Pohřební štít cechu tesařů, Praha, 1676, měď, mosaz, samet, tepání, zlacení, stříbření, gravírování, MMP HD 000 989.

K důležitým povinnostem cechu náleželo vypravení důstojného pohřbu zemřelému členu korporace nebo příslušníku jeho rodiny. Z těchto důvodů se mezi nezbytné vybavení cechů zařadily též soubory pohřebních štítů. Ty byly v párech zavěšovány na textilní příkrov zakrývající katafalk s rakví zemřelého, která byla po obřadu v kostele přenášena ve smutečním průvodu ke hrobu. Pohřební štíty byly zhotovovány v mnoha formách, ve kterých jsou také zastoupeny ve sbírce městského muzea. Velkou skupinu tvoří textilní štíty dekorované reliéfními aplikacemi a plastickou výšivkou, početné jsou kovové, náročně lisované a tepané štíty, v menší míře se objevují kovové aplikace na textilním podkladu nebo plechové, případně textilní štíty pojednané olejomalbou. Náměty byly společné pro všechny zmíněné formální typy, vedle znaků řemesla a světeckých postav, jakožto standardní výpravy cechovních předmětů, nalezla své uplatnění tematika vlastní samotné funkci štítů, a to symbolika utrpení, smrti, spolu s motivy pomíjivosti (vanitas) v čele s lebkou a kostmi.

 

Mistrovská práce cechu pasířů, schránka s výjevem Poslední večeře, Praha, pasíř Isaak, kolem 1820, dřevo, železo, mosaz, odlévání, kování, lakování, MMP H 022 573.

Zemřelí členové cechu byli zapisováni do pamětních, tzv. pokrovních knih, které byly vedeny každou řemeslnou korporací. Mezi další nepostradatelnou výbavu cechů patřily svícny, kříže či votivní plastiky spjaté s duchovní stránkou spolkového života nebo přesýpací hodiny, psací soupravy či losovací osudí užívaná v průběhu valných schůzí. Výjimečnou skupinu předmětů ve vlastnictví řemeslných korporací tvořily tzv. mistrovské kusy, výstavní díla, která zhotovovali po vyučení a vandru tovaryši ucházející se o přijetí do cechu za mistra. Charakter mistrovských prací, dle povahy řemesel buď ve formě jednoho artefaktu, nebo série několika kusů, i časovou dotaci pro jejich zhotovení, kolísající od měsíce až k jednomu roku, stanovovaly již od konce 15. století artikule jednotlivých cechů. Tvorbou mistrovského kusu měl tovaryš nejen doložit svou řemeslnou dovednost, ale také prokázat schopnost opatřit si potřebný materiál i nástroje k jeho zpracování. Výroba mistrovského kusu se mnohdy stávala časově i finančně nákladnou a pro některé tovaryše dokonce nedosažitelnou, pročež byl její rozsah od 18. století upravován. Mistrovské práce, které tovaryši korporaci věnovali, byly vystavovány v cechovních místnostech jako doklad technické úrovně, profesní zručnosti a leckdy též tvůrčího citu mistrů cechovního řemesla.

 

Výuční list krejčovského řemesla Johanese Hofmana ze Stříbra, Praha, 1783, papír, tisk, MMP H 007 248.

Mgr. Magdalena Rudovská
kurátorka sbírek uměleckého řemesla