80 let od zániku Svatojánských proudů

Ten požitek v létě, ty pohádkové noci, to koupání a požitek všech požitků, plavba a kormidlování peřejemi, a zase ta nádhera v zimě, kdy jsou lesy pod sněhem a řeka místy pod ledem, místy po březích kry, nakupené v mohutné tarasy a fantastické pyramidy.

(J. Kurz o Svatojánských proudech, 1941)

Před 80. lety, v r. 1943, se začala napouštět Štěchovická přehrada. Pod její hladinou zmizely peřeje, zvané původně Proudy, později Svatojánské proudy. Pojmenovány byly na počest sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců – vorařů a ochránce mostů. Jeho socha stála od r. 1772 u Horního slapu. Na začátku Proudů, přibližně v místech dnešní hráze Slapské přehrady, stál od r. 1643 na skále zvané Sedlo Ferdinandův sloup (podle císaře Ferdinanda III.), upomínající na splavnění Proudů v době třicetileté války strahovským opatem Kryšpínem Fukem. Obě památky přenesené na nové místo můžeme obdivovat dodnes, Ferdinandův sloup dostal dokonce nedáváno zpět plechovou habsburskou orlici, odstraněnou v r. 1918.

Pohled do divokého kaňonu Svatojánských proudů počátkem 20. století. Vlevo Bílá skála, ve které je dnes vysekána turistická stezka, v pozadí vpravo v pozadí vrch Máj s jednou z nejvyšších skalních stěn u nás. Pohlednice, MMP H 082 907.

Drsná „severská" krása Svatojánských proudů v zimě upomínala na aljašské či kanadské řeky. Cesta kolem řeky v Proudech bývala v zimě zcela neprůchodná pro nakupené ledové kry. Reklamní pohlednice na knihu Emanuel Chalupného „Vltava", která vyšla poprvé r. 1914. Pohlednice, H MMP 216 859.

Skála Sedlo s Ferdinandovým sloupem a pohled od Horního slapu Svatojánských proudů do údolí Vltavy směrem po proudu. Fotografie z r. 1915, autor neznámý.

Tento snímek z horkého letního dne ve Svatojánských proudech jako by vyzýval ke koupeli. Šumění řeky je téměř slyšet. Diapozitiv neznámého autora, 30. léta 20. stol. MMP HND 007 825.

Romantické údolí Vltavy nad Štěchovicemi začalo koncem 19. století přitahovat výletníky z Prahy, a proto Klub českých turistů vyznačil svou první značkovanou trasu právě ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Otevřena byla 11. 5. 1889. Tuto trasu je dodnes možné si z větší části projít, protože nešla po celé délce kolem řeky, ale vedla ze Štěchovic k Hořejšímu slapu nejkratší cestou přes sedlo Kolna.

Koupání ve Svatojánských proudech, pravděpodobně u Horního slapu. Snímek neznámého autora asi z konce z 20. let 20. stol. V pozadí potahová stezka pro koně vlekoucí dřevěné nákladní čluny proti proudu. Negativ, MMP HNN 022 861.

 

Výletníci si na jaře 1929 zahráli u skály Sedlo míčovou hru. Soukromá fotopohlednice, MMP H345 759; Vorový pramen proplouvá kolem Horního slapu Svatojánských proudů. Pohlednice z 30. let 20. stol. MMP H 216 570.

Píše se rok 1937 a k Ferdinandovu sloupu právě dorazily dvě dámy v elegantních letních šatech s nezbytnými klobouky. Foto Jaromír Rokyta. Negativ, MMP HNN 014 026.

Celkový pohled na skálu Sedlou u Horního slapu s koupajícími se výletníky v r. 1937. Foto Jaromír Rokyta. Negativ, MMP HNN 014 127.

 

Zásadní význam pro rozvoj zdejší turistiky měla pražská paroplavba. První parník s dvoujazyčným názvem PRAG – PRAHA dorazil do Štěchovic 26. 8. 1865. V té době ještě používali parníky hlavně místní obyvatelé Povltaví jako veřejnou dopravu, ale od 80. let 19. století stále narůstal počet výletníků z Prahy.

„Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě" jim vyšla vstříc zavedením vyhlídkových plaveb pramicemi od Hořejšího slapu zpět do Štěchovic, kde na turisty již čekaly parníky, aby je dovezly zpět do Prahy.

První parník PRAG-PRAHA připlul do Štěchovic z pražského Podskalí dne 26. 8. 1865. Toto datum je pokládáno za počátek pražské osobní lodní dopravy. Cesta proti proudu trvala 4 hodiny a 3 minuty, cesta zpět 2 hodiny a 3 minuty. Fotografie, foto Jindřich Eckert. MMP H 050 304.

Dvě pramice s výletníky do Svatojánských proudů z pražských parníků jsou připraveny k odplutí u Horního slapu. V pozadí je vidět potahová stezka, které zde šla po pravém břehu Vltavy. Pohlednice odeslaná 7. 6. 1909. Fotografoval A. F. Wanner, Štěchovice n. Vlt. MMP H 216 990.

  

Parník Štěchovice „Pražské paroplavební společnosti" vyráží z Prahy do Štěchovic. Vyroben byl r. 1891 jako Ferdinand I. Dobrotivý, dosloužil v r. 1936. Snímek od Palackého mostu z konce 20. let 20. stol. Foto Národní politika. Negativ, MMP H 007 057; Parník Praha v kotvišti před restauraci „U parolodi" ve Štěchovicích koncem 30. let 20. stol. Vyroben byl v r. 1887 jako František Josef I., dosloužil v r. 1974. Restaurace s funkcionalistickou nástavbou poskytovala návštěvníkům nejen občerstvení, ale také zajímavý pohled na Vltavu s přístavištěm parníků. V současnosti je mimo provoz. Pohlednice, MMP H 216 653.

Parník Hradčany u nového mostu ve Štěchovicích v r. 1939. Vyroben byl r. 1880 jako František Josef. Most byl otevřen 30. 5. 1939 a po válce pojmenován po Dr. Edvardu Benešovi. Jeho mostovka je zavěšena na dvou dutých betonových obloucích. Pohlednice, MMP H 216 833.

 

Pohoda na terase restaurace „U parolodi" s novým mostem v pozadí v r. 1939. Do vypuknutí války zbývá několik týdnů. Podle pamětníků bylo léto toho roku mimořádně slunečné a krásné, jako by se příroda loučila s obdobím míru. Pohlednice, MMP H 216 834.

Po I. světové válce vzniklo trampské hnutí a trampové si nesmírně oblíbili romantické peřeje na „Velké řece", která jim připomínala vysněný Yukon nebo jinou severoamerickou řeku. Vznikla zde řada osad, z nichž nejstarší – Ztracená naděje neboli Ztracenka – existuje již od r. 1919. Kromě toho bylo možno se zde setkat s celými „městečky" hausbótů.

Nad Svatojánskými proudy se začalo smrákat koncem 30. let 20. století, kdy se začal stavět druhý stupeň vltavské kaskády – Štěchovická přehrada.

Jak to ve Svatojánských proudech tehdy vypadalo, nám přibližuje ukázka z článku „Poslední rok Štěchovických proudů na Vltavě" od J. Kurze, který vyšel v časopise Pestrý týden č. 18 v r. 1941:

Od skály (Sedlo) se táhne přes polovici řeky skalní prah, jehož pokračování ku pravému břehu bylo vystříleno tak, že se při tom břehu dá bezpečně plavit. Pod tímto místem, až k nejbližšímu zákrutu, táhne se středem řeky řada malebných ostrůvků a balvanů, jimž dali plavci typická jména, jako Záslapí, Volšovce, Vlci atd. V zákrutu samém na pravém břehu stojí skála, zvaná Bednář, která spadá do vody tak strmě, že pro potahovou stezku nebylo místo na břehu, i bylo nutno ji ve skále vylámati. (Pozn.: Jednalo se o dlážděnou stezku pro koně, kteří tahali proti proudu dřevěné nákladní lodě – šífy). Tak má v Proudech skoro každý balvan, každá skála svoje jméno. Na protějším břehu, který tvoří plochý jazyk, jest ve stromoví skryta skupina chat, kterých jest ostatně v proudech na kopy, jenže jsou po většině ve stráních ve stromoví skryty, že ráz krajiny neruší.
Od bednáře se stáčí Vltava vlevo ke Třebenicím, které se jako betlém rozkládají ve svahu nad řekou. V té se opět táhnou šikmo napříč vodní prahy a tvoří malebné slapy s nádhernými vlnami, kterým se však plavci vyhýbají ku pravému břehu. Od Třebenic se řeka kroutí vpravo a její údolí je zdánlivě uzavřeno vrchem zvaným Máj tak, jako by tu bylo jezero, ze všech stran obklopené vrchy. Skalní stěna, kterou spadá vrch Máj do řeky, je zde přes 220 m vysoká a je to jeden z největších srázů u nás. Pod Májem se řeka obrací vlevo a po dvou dalších zákrutech přichází do poslední trati, dlouhé a přímé, kterou proudy konči. Zde se kaňon trochu rozšiřuje, pak se ještě jednou sevře, naposledy v soutěsku U Buku, za níž se nám již otvírá přívětivá kotlina štěchovická. (...)

Štěchovická přehrada včetně dvou elektráren – klasické a přečerpávací – byla dokončena až po II. světové válce. Až do samotného uzavření průtoku v r. 1943 v ní byl ponechán otvor, kudy projížděly vorové prameny. Vzdutí přehrady umožnilo prodloužit plavební linku parníků až k Hornímu slapu (který však záhy zanikl při stavbě Slapské přehrady). Na této lince vzniklo i několik přístavišť, která využívali zdejší chataři a turisté.

Zatopení peřejí, které současníci tak těžce nesli, jeví se nám s odstupem času nikoliv tak tragicky. Místo zaniklých turistických hodnot vznikly nové: nad hladinou nové přehrady byla vybudována turistická stezka, místy vylámaná ve skále, která prochází skalními tunely a poskytuje romantické výhledy z výšky. Cestu tudy lze doporučit zejména na jaře, kdy bezlisté stromoví umožňuje pohledy na skaliska, nebo na podzim, kdy je listí stromů zbarveno.

Staré Svatojánské proudy, které zanikly před 80 léty, žijí dál v lidové trampské kultuře a samozřejmě na fotografiích a pohlednicích.

Pohled do údolí Vltavy, již po zatopení Svatojánských proudů. V pozadí vrch Máj. Na hladině jeden z pražských parníků, kterým se vrací výletníci. 50. léta 20. stol. Fotografie, MMP H 216 005.

 

Pohled z kapitánského můstku na přední palubu jednoho z parníků, přeplněnou cestujícími. Snímek z bývalých Svatojánských proudů, kolem r. 1960. Jednalo se o poslední období konjunktury pražské osobní lodní dopravy. Pohlednice, MMP H 216 655; Kapitán parníku Vltava bedlivě sleduje Labe – další parník před sebou, který právě odplouvá od jednoho z přístavních můstků v bývalých Svatojánských proudech. Mezi l. 1956–1962. Foto Z. Bauer. Fotografie, MMP H 216 001/200.

Parník Hradčany v bývalých Svatojánských proudech, 60. léta 20. stol. MMP H 216 002.

 

Text a výběr sbírkových předmětů:

PhDr. Jan Jungmann
Správce sbírky negativů, diapozitivů a pohlednic.
Dokumentační středisko plavby a voroplavby.