In arte voluptas aneb jak se bavila pražská Schlaraffia

Poněkud cize a možná tajemně znějící název Schlaraffia patří německému recesistickému spolku založenému v Praze v období po pádu Bachova absolutismu. Toto pojmenování, odkazující na bájnou zemi věčné blaženosti a bezstarostných povalečů z německých pohádek, si za své vybrala veselá společnost pražských divadelníků z okruhu Stavovského, později Královského zemského německého divadla, scházející se v dnes již zaniklé novoměstské hospůdce U Freundů. Ta stávala na rohu ulic Vodičkova a V Jámě a 10. října 1859 se stala svědkem založení do dnešní doby existující pánské zábavní společnosti s celosvětovou působností, jež si za svůj cíl vytkla ochranu a podporování umění, humoru, a především pěstování přátelství a vzájemné družnosti.

Z menšího přátelského uskupení, do něhož zpočátku patřili Němci, Židé i Češi, se spolek Schlaraffia postupně rozvinul ve společensky uznávanou organizaci s pevně stanovenými pravidly a rituály, rozšířenou zejména v německých jazykových oblastech monarchie a dalších německy mluvících zemích. Patřili do ní ctihodní mužové ze středních a vyšších společenských vrstev, a to nejen umělci, ale i úspěšní podnikatelé, bankovní úředníci, právníci, lékaři nebo armádní důstojníci.

Podstatou Schlaraffie byla ironizovaná nápodoba středověkého rytířství, vysmívající se lidské marnosti a pošetilosti měšťáckého světa, libujícím si v titulech a vyznamenáních. Schlaraffové přijímali legračně znějící rytířská jména, propůjčovali si honosné řády a při svých setkáních se bavili záměrně přehnanou obřadností prováděných ceremoniálů. Základní devízou spolku se stalo latinské heslo „In arte voluptas“ (V umění je rozkoš) – odkazovalo na umělecké založení členů, kteří vůči všemu seriózně profánnímu utvářeli svůj specifický schlaraffský svět, prodchnutý písněmi, básněmi nebo rétorickými souboji. Mezi sebou se schlaraffové dorozumívali zvláštním jazykem, jakousi směsicí staroněmčiny a latiny. Speciální názvy měly např. kalendářní měsíce: Eismond (leden, měsíc ledu), Heumond (červenec, měsíc sena) nebo Windmond (listopad, měsíc větru). Burg neboli hrad označoval spolkovou místnost či budovu, sloveso sippen znamenalo scházet se v hradu čili popíjet a bavit se v restauraci. Burgschreck (postrach hradu) byl pojmem pro označení tchýně, Burgfrau (paní hradu) znamenalo v překladu manželka a slovo Burgwonne (slast hradu) označovalo přítelkyni.

 Stylizovaná kolorovaná kresba restaurace U Freundů, kde došlo v roce 1859 k založení Schlaraffie. Restaurace se nacházela na rohu ulic Vodičkova a V Jámě. MMP H 037 852/017

Spolková místnost ve Štěpánské ulici před rokem 1914. Schlaraffové měli zařízenou část lokálu jako svůj hrad, vyzdobený po způsobu rytířských sálů. Na stěnách visely stylizované obrazy zakladatelů Schlaraffie i znaky jednotlivých rytířů pražské říše. V ústřední části na vyvýšeném stupínku sedávali tři vrchní schlaraffové. Nad jejich hlavami bděl rozkřídlený výr, moudrý Uhu, erbovní zvíře, hlavní symbol a ochránce všech schlaraffů. V čele vyvýšeného podia byl umístěn znak pražské Schlaraffie v polceném modrožlutém štítě s heslem spolku „In arte voluptas“ (V umění je rozkoš). Kazetový strop pak zdobily znaky jednotlivých říší – odnoží pražské matky. MMP HNX 001 277

Rodokmen Schlaraffie, otištěno v Der Schlaraffia Zeyttungen 10. 10. 1584 (1884). Pražská Schlaraffia stála od roku 1876 v čele všeschlaraffského hnutí, tehdy jednotlivé odnože, zvané říše (Reyche), sjednotily své předpisy a vytvořily propojenou síť, která původní pražské recesi otevřela cestu k celosvětovému hnutí. Strom života zobrazuje jednotlivé schlaraffské říše, vyrůstající ze společného kmene pražské matky. MMP H 041 311_002/008; Legáti VI. schlaraffského koncilu v Berlíně, A.U. 44 (1903), foto O. Delank. Schlaraffové užívali svůj vlastní letopočet. Označení A.U. – Anno Uhui znamená rok výra, pomyslným rokem nula v jejich datování se stal rok založení pražské Schlaraffie (1859). Od té doby se počíná nový schlaraffský letopočet, platný do dnešních dnů. 

 Vrchní pražský schlaraff rytíř Devast vom Böhmerwalde (Ničitel z Českého lesa), občanským jménem Felix Lechner (do r. 1902 Löwy), komerční rada a obchodník s kulatinou a řezivem, před 1914. MMP HNN 015 500; Podobenka rytíře Aussi mit die tiefen Zähn (Aussi s vykotlanými zuby), civilním jménem Dr. Alfred Soyka, zubní lékař. MMP HD 002 461/004

Ve svém hradu schlaraffové oblékali speciální oděv, který nazývali brněním, skládajícím se z přilby v podobě cípaté šaškovské čepice, šerpy, rytířského pláště, popř. dřevěného meče. Oddávali se zde laskavému humoru, umělecké zábavě a utužování vzájemných přátelských vazeb, přičemž při schůzkách platilo jediné omezení a tím byl výslovný zákaz zabývat se profánními tématy – politikou, náboženstvím a financemi.

K dalším zvláštnostem spolku patřilo užívání vlastního letopočtu. Schlaraffové nejprve odečítali od aktuálního křesťanského letopočtu 300 let, snad proto, aby se více přiblížili svému rytířskému ideálu, a posléze se v roce 1898 uchýlili k novému způsobu datování: bylo upuštěno od běžného označení našeho letopočtu, jakožto let plynoucích v časové ose po narození Krista, a pomyslným rokem nula se stal rok výra – Anno Uhui 1859, tedy rok založení pražské Schlaraffie.

Samotný výr pak ve schlaraffské symbolice představoval nejváženější božstvo, ztělesnění vší schlaraffské ctnosti, kterému při příchodu do hradu patřil vždy první pozdrav a úklona. Tento zvyk byl udržován od počátku trvání spolku, kdy si zakladatelé pod roztaženými křídly vycpaného výra velkého v hostinci U Freundů, vyzdobeném různými loveckými trofejemi, slíbili věrnost svým ideálům. Ve jménu velkého Uhu skládali schlaraffové rovněž slavnostní rytířský slib a motiv výra se také objevoval na mnohých spolkových insigniích a předmětech.

Korouhev z moaré hedvábí schlaraffské pražské Všemáti (Allmutter Praga), vyšívaná. Líc: znak Allmutter Praga, po okraji znaky odnoží Allschlaraffie. Rub: v ozdobném rámci vyšitý nápis „Der hohen Allmutter Praga die Allschlaraffia aus Anlass ihres 50jährigen Wiegenfestes A.U. 50" (Velké Všemáti Praze Allschlaraffia u příležitost 50. výročí jejího zrodu A.U. 50), po okraji znaky odnoží Allschlaraffie. Součástí kovová litá žerď, završená figurou sovy a opatřená ramenem k zavěšení korouhve, 1909. MMP HD 002 444/002 a/008

Pozlacený vrchol žezla nebo korouhve se smaltovaným znakem Schlaraffie a schlaraffským heslem „In arte voluptas" (V umění rozkoš). MMP HD 002 445/001; „Orden pro litteris et artibus“ – řád Schlaraffie za mimořádné služby na poli literárním a uměleckém. MMP HD 002 462

 Dyndálek (Klingelbeutel) s vyšitými schlaraffskými symboly – výrem a heslem „In arte voluptas" (V umění rozkoš), určený k vybírání peněz. K velkorysosti v obdarovávání vyzývá červeně vyšitý nápis „Gebt recht viel nur hinein" (Stačí dát hodně). MMP HD 002 452/003

Vstupenka na banket a další akce konané v rámci 2. schlaraffského koncilu v Praze ve dnech 22.–24. 3. 1583 (1883) pro rytíře Gottholda der Eilfer (redaktor Carl Tobisch). MMP H 041 320

Blahopřejný list pražské Schlaraffie adresovaný Schlaraffii lipské u příležitosti 50. výročí jejího založení, litografie, autor rytíř Mezzotinto der Geschabte (Jiří Jilovský), 4. 11. 1922. MMP HD 002 463 

Der Schlaraffia Zeyttungen, Nr. 83, 8. 10. 1585 (1885). Na titulním listu je jeden z otců-zakladatelů redaktor Carl Tobisch (rytíř Gotthold der Eilfer). MMP H 041 311/001

Záhlaví spolkového časopisu Schlaraffia Zeyttungen, vlevo alegorická postava, symboly Vídně, Prahy a sochy Svobody v pozadí, 30. léta 20. století, MMP HNX 000 992/001

Svůj poměrně složitý soupis zvyklostí a ceremonií schlaraffové zakotvili v brožurce zvané Zrcadlo (Spiegel und Ceremoniale). Kromě toho spolek vydával vlastní noviny – Der Schlaraffia Zeyttungen, které každý měsíc přinášely podrobné zpravodajství o dění v jednotlivých říších. 

Z Prahy se spolek postupně rozšířil do dalších měst monarchie a dále za hranice habsburského soustátí a posléze i evropského kontinentu. V dnešní době zahrnuje zhruba 260 poboček, tzv. říší po celém světě.

Pražská Schlaraffia si až do nástupu nacismu podržela výlučné postavení zakladatelky, a tedy hlavní matky všech ostatních schlaraffských říší. Byla nazývána Allmutter Praga (Všemáti Praha) a fungovala mimo jiné i jako nejvyšší spolková správní a soudní instance.

Tradici svobodomyslného apolitického spolku v Praze zničil de facto až nacistický antisemitismus a aplikace árijských paragrafů v roce 1939. Po válce již nebyl nikdo, kdo by spolek obnovoval, neboť většina Němců, tvořící základ členstva, buď pro svůj židovský původ skončila v německých vyhlazovacích táborech, nebo byla po válce odsunuta. Ústředí spolku spolu s částí pražského schlaraffského archivu se během 2. světové války přesunulo z Prahy do švýcarského Bernu, kde zůstává do dnešních dnů.

Text a výběr sbírkových předmětů: Mgr. Renáta Kalašová