Impozantní sídlo v srdci města

Okolní zástavba paláce je doložena už od 10. století, v jihozápadní části paláce směrem do Husovy ulice stával ve 14. století dům, přestavěný roku 1351 pro moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Později vlastnili dům významní měšťané, například zlatník Otlín nebo zemský podkomoří Jiří Samuel z Hrádku. Od roku 1604 byl renesančně přestavěný palác s nárožní věží majetkem rodiny Kinských. V roce 1634 císař Ferdinand II. palác daroval za věrné služby generálu Matyáši hraběti Gallasovi. Jeho vnuk Jan Václav se palác rozhodl přestavět na velkolepé sídlo odpovídající jeho významnému postavení císařského diplomata a nejvyššího maršálka Českého království. Postupně dokoupil okolní domy a v roce 1713 byla zahájena přestavba a dostavba barokního paláce. Vznikl tak jeden z nejkrásnějších barokních paláců v srdci Evropy, který obdivujeme dodnes.

Návrhem nové reprezentativní rezidence byl pověřen císařský architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu.

Sochařské ztvárnění exteriéru i hlavního schodiště paláce provedl Matyáš Bernard Braun se svou dílnou. Nástropní fresky v hlavním schodišti i několika reprezentačních sálech zhotovil významný italský malíř Carlo Innocenzo Carlone. Dědicové Jana Václava Gallase postupně dokončili výzdobu vnitřních prostor, včetně zřízení divadelního sálu.

Na konci devadesátých let 18. století zde vystoupil Ludwig van Beethoven a možná předtím i Wolfgang Amadeus Mozart a sopranistka Josefína Dušková. 

V roce 1800 byl k paláci připojen nedaleký pozemek bývalého hřbitova. Díky tomu se areál rozšířil o nárožní zahrádku a ohradní zeď do Mariánského náměstí. A v roce 1812 také o veřejnou kašnu s alegorickou sochou Vltavy od sochaře Václava Prachnera. Po polovině 19. století vznikl ve druhém patře taneční Mramorový sál. Interiéry v prvním patře byly upraveny klasicistně, zatímco reprezentační prostory v druhém patře nesou stopy biedermeieru a především druhého rokoka. 

V paláci obklopeném domy nebylo dost světla, a tak stavitel umístil reprezentativní prostory do druhého patra, kde je světla dostatek. Ne zcela obvyklé, ale velmi praktické řešení. 

Od konce 19. století byl palác pronajímán. Hraběcí rodina žila ve Vídni a v paláci si ponechala k užívání pouze několikapokojový byt. Na sklonku roku 1918 se palác stal sídlem československého ministerstva financí. Po konfiskaci paláce v roce 1945 na základě Benešových dekretů, sem byl přemístěn z vyhořelé Staroměstské radnice Archiv hlavního města Prahy, jenž zde sídlil až do roku 2017.

Základní rekonstrukční práce byly v paláci prováděny v letech 1978–1994. Zásadní renovací pak palác prošel mezi lety 2017 až 2022, kdy byly obnoveny interiéry včetně freskové a štukové výzdoby. Palác získal nové moderní zázemí a byl přizpůsoben veřejnému provozu a pořádání kulturních akcí.

V prestižní soutěži Stavba roku ocenila rekonstrukci paláce veřejnost i odborná porota: Palác se stal Stavbou roku 2022.