Muzeum hlavního města Prahy

Vestibul

Vestibul

Vestibul má opět unikátní barevnost: tlumeně rudou, bílou a temně modrou. Dlažba terakotové barvy je kryta temně rudým orientálním kobercem. Dřevěné obložení s opakujícím se motivem nepravého čtverce je opatřeno matně bílým nátěrem. Strop je temně modrý, radiátory mají sytě rudý nátěr. Základní barevnost doplňují zlatě žluté hedvábné záclony a bělostné stínidlo nástropního osvětlovacího tělesa, jež je tvarově shodné s osvětlovadly chodby i vstupní niky. Proti vstupu do vestibulu je umístěna lavice, obdobně jako ve vstupní nice vložená mezi dva kubusy — jedná se o Loosův oblíbený, v interiérech opakovaně užívaný kompoziční prvek. Rekonstrukce vestibulu byla provedena s velkým citem pro zachování původní barevnosti i technologických postupů. Byla obnovena původní barva stropu stejně jako bílý lakový nátěr obložení, provedený ve třech vrstvách a matovaný podle původní technologie. Lavice byla opatřena odpovídajícími čalouněnými poduškami. Orientální koberec shodného typu i barevnosti, jako byl koberec původní, se podařilo zakoupit v obchodě se starožitnostmi. Podle dobových fotografií visel v ose lavice obraz, kter ý nebylo možné identifikovat, neboť fotografie nejsou dostatečně zřetelné — z tohoto důvodu zůstalo obložení prázdné.


Šatna hostů je ve výklenku vestibulu. Stěny široké niky kryje původní režná japonská rohož. Na bíle lakované průběžné liště je řada chromovaných věšáků. V dolní části kratší stěny šatny je rám na odložení deštníků a nad ním je zavěšeno původní zabroušené zrcadlo. Na protější stěně jsou vstupní dveře na toaletu. Při rekonstrukci šatny byly doplněny chybějící věšáky a japonská rohož byla ošetřena restaurátorským způsobem. Součástí šatny hostů je malá toaleta, která byla původně vybavena sanitárním zařízením anglické značky Twyfords. Vzhledem k vysoké míře poškození zhotovil sochař Pavel Jarkovský ve spolupráci s firmou Ideal Standard v Teplicích kopii umyvadla. Obkládací dlaždice na několika místech chyběly. Byly doplněny shodnými kusy získanými sběrem z objektů pocházejících ze třicátých let. Nově byly vyrobeny detaily z mahagonového dřeva, přičemž zůstal zachován jejich původní materiál i tvar. Vstup do společenské části domu umožňuje krátké, pravoúhle zalomené schodiště vedoucí z haly do nízké niky otevřené do obývacího pokoje. Schodiště i nika mají stěny obložené stejně jako vestibul. Pod stropem niky je původní pás japonské tapety s květinovým vzorem, v rohu nízká koutnice uzavřená žaluzií. Do téže niky ústí i soukromé schodiště, jež bezprostředně spojuje dámský salon v polopatře s obytným pokojem. Během rekonstrukce restaurátoři přistoupili k vyčištění tapet a obnově obložení. Koutní skříňka je přesnou kopií nezvěstné koutnice původní, která podle fotografické dokumentace pocházela z plzeňského bytu Dr. Müllera. V Plzni a posléze i v pražské vile na ní stávala plastika Bodhisatva Kannon, japonská práce ze 17. století z doby Edo. Vzácná dřevěná, zlacená, 74 cm vysoká postava božstva stojícího na lotosovém květu byla zakoupena Národní galerií v Praze a je dnes nedílnou součástí trvalé expozice orientální sbírky této instituce.

 

Overlay loader