Muzeum hlavního města Prahy

Obývací pokoj

Obývací pokoj

Obývací pokoj je mimořádně rozlehlý: jeho plošné rozměry jsou 11 m a 5,60 m, výška je 4,30 m. Adolf Loos využil kontrastu mezi drobnými rozměry vstupní niky a rozlehlým obývacím pokojem k vytvoření momentu překvapení, jemuž podlehne každý vstupující. Rozlehlost pokoje ještě násobí absence jedné podélné stěny, jež je redukována pouze na nosné pilíře, což umožňuje průhled do dalších prostor domu — do jídelny v polopatře a na schodiště do pater. Obývací pokoj je zařízen sedacím nábytkem soustředěným do dvou skupin u kratších stěn. Centrální prostor obývacího pokoje ponechal Loos volný, od nábytku oproštěný, což opět umocňuje celkový dojem rozlehlosti.

V obývacím pokoji vily Dr. Müllera je dobře čitelná Loosova originální prostorová koncepce známá pod názvem „Raumplan“: obývací pokoj nemá dveře, jeho prostor je volně spojen s drobnou vstupní nikou a jejím prostřednictvím i s vestibulem; dveřmi není oddělena ani jídelna, která je naopak zrušením mezistěny propojena s obytným pokojem, třebaže se nalézá na jiné úrovni. Dokonce ani nástup na schodiště do pater není od obývacího pokoje oddělen žádnými dveřmi. Jedna podélná stěna pokoje je prolomena okny a dveřmi na balkon. Všechna okna obytného pokoje se vyznačují neobvyklým, japonizujícím detailem skladby okenních příčníků, částečně zastřeným ostře žlutými hedvábnými záclonami, které jsou, s výjimkou ložnice rodičů, v celé vile stejné.

Neobvyklé je barevné řešení prostoru. Loos měl mimořádně vytříbený cit pro barvy, což mu umožňovalo použít i neobvyklé barevné kombinace, neboť volil vhodné valéry barev. Originální kombinace barev jsme mohli sledovat při prohlídce hovorny, chodby i vestibulu. Ve srovnání s těmito prostorami barevnost obývacího pokoje působí ztišeným dojmem, i když zde nalezneme neobvyklé sousedství zelené a fialové či růžové. Hlavní barevný tón udává zelenošedý, světle žilkovaný vzácný mramor „Cippolino de Saillon“ užitý na obložení stěn a nosných pilířů. Vedle barvy mramoru se výrazně uplatňují zlatožluté záclony. Protiváhou je temná barva kazetového stropu jídelny, patrná v průhledu mezi pilíři. Strop obytného pokoje je bílý, jeho bělost vyniká v kontrastu s barvami orientálních koberců.


 

Vlevo od vstupu je středem kompozice sedacího koutu velká pohovka potažená temně fialovým sametem a umístěná mezi dvěma mramorem obloženými kubusy. S ní ladí světlé tóny květinového dekoru celočalouněného mohutného křesla. Barva dřeva ostatního nábytku barevnou škálu doplňuje. Protilehlá kratší stěna pokoje má ve své ose vestavěný krb. Uvnitř krbu je vložen klasicistní litinový reliéf s výjevem z bajky o čápovi a lišce. Podle zápisů paní Müllerové tato deska pochází z vybavení pařížského Palais Royal. Krb je obložen režnými, bíle spárovanými cihlami, jejichž zemitá barevnost vyniká zejména díky sousedství se strukturně i barevně odlišným mramorovým obkladem. Mosazné kryty radiátorů mají barevnost shodnou s mosaznou deskou stolku stojícího před krbem. Stolek je z obou stran obklopen sedacím nábytkem.

Nezvyklým tvarem upoutá dvojice nízkých celočalouněných křesel lišících se pouze barvou velurového potahu — jedno křeslo je lososově růžové, druhé šedozelené. Autorství návrhu křesel bylo donedávna připisováno Adolfu Loosovi. Tuto tezi roku 1989 vyvrátila Eva B. Ottillingerová, když upozornila, že již v roce 1900 uveřejnil časopis Dekorative Kunst fotografii shodného křesla a uvedl jako autora návrhu L. Bernheimera spolu s tím, že křeslo označil jako anglický import. Další vyobrazení totožného křesla badatelka objevila v časopisu The Studio z roku 1901. Zde bylo křeslo zobrazeno v inzerátu výrobce, londýnské firmy Hampton & Sons, a označeno jako „New Schaped Easy Chair“. Autor uveden nebyl. V nedatovaném ceníku z doby kolem roku 1900 nalezla badatelka vyobrazení třetí. Tentokrát vídeňská firma Friedrich Otto Schmidt nabízela křesla shodného tvaru pod názvem „Knieschwimmer-Fauteuil“. Eva B. Ottillingerová současně upozornila, že kolem roku 1900 působil u firmy Friedrich Otto Schmidt jako poradce Adolf Loos. Je tudíž pravděpodobné, že Loos výrobu křesel tohoto typu inicioval, neboť byl velkým obdivovatelem anglického sedacího nábytku. Obě křesla do vily skutečně dodala vídeňská firma Friedrich Otto Schmidt. Ostatní nábytek nacházející se v obývacím pokoji vyrobila pražská firma Emil Gerstel, židle s vějířovitými opěradly realizovala firma S.B.S. Brno.

 


Zajímavá je skutečnost, že téměř každý kus sedacího nábytku v obývacím pokoji je solitérem, což je ve shodě s Loosovým názorem, že „každý si může vyhledat posezení podle své nálady a chuti“. Pozoruhodné je také to, že většina nábytku je velmi nízká, mnoha lidem činí potíže z tak nízkých sedaček vstát. Loos námitky týkající se výše sedaček neakceptoval, říkal, že „záleží na zvyku. Kdo jezdí na nízkých sedadlech automobilu, dovede vstát i z mého křesla.“

Podélné stěny pokoje ponechal Loos téměř bez nábytku. Na jednu stranu postavil pouze dvě židle, na protější stranu pak komodu se zvlněnou čelní stranou a rotangové křesílko s květinovým vzorem čalounění. Do parapetu stěny sousedící s jídelnou vložil dvě akvária, která do interiéru vnesla živost proměnných obrazů. Uprostřed této stěny, na podestě schodiště do pater, umístil Loos bronzové poprsí Antonína Müllera, otce stavebníka vily a zakladatele firmy Müller–Kapsa. Autorem plastiky z roku 1922 je vynikající český sochař Jan Štursa.

V každém interiéru, Müllerův obývací pokoj nevyjímaje, uplatňoval Loos možnost různého typu osvětlení. Hlásal, že je dobré osvětlení volit podle momentální potřeby nebo nálady. Tomu odpovídá i instalace osvětlení v Müllerově obývacím pokoji. Velká stropní světla realizovaná pražskou firmou Franta Anýž & spol. umístil Loos nad sedací kouty. Střední část pokoje nemá centrální osvětlení, osvětlují ji pouze dvě konzolová světla umístěná na meziokenních pilířích a zastíněná hedvábnou záclonkou. Sedací kout s fialovou pohovkou bylo možné přisvítit stolní keramickou lampou s pergamenovým stínidlem stojící na postranním kubusu. Intimní osvětlení bylo u krbu — poskytovalo jej tlumené světlo akvárií nebo živý oheň krbu.

V obývacím pokoji se nacházelo celkem pět orientálních koberců. Loos je vybral z velké sbírky Dr. Müllera a sám je sestavil do skupin. Stejným způsobem postupoval při výběru obrazů — i ty osobně vybíral, sestavoval do skupin a určoval i výši jejich zavěšení. Dr. Müller měl velmi kvalitní sbírku obrazů: vlastnil mj. tři obrazy Adolfa Kosárka, stejný počet obrazů Julia Mařáka, šest obrazů Antonína Slavíčka a dvanáct obrazů Jana Preislera.

Loos nechal zavěsit trojici obrazů nad fialovou pohovku: do středu umístil Zimní večer od Adolfa Kosárka (olej na plátně, 1859), vlevo zavěsil Letní den od Antonína Slavíčka (olej na plátně, 1906), vpravo jeden z posledních Slavíčkových obrazů, Letní krajinu (olej na plátně, 1909). Na protější stěnu, nad římsu krbu, umístil nejprve pouze jeden obraz — velkou Alpskou krajinu od Antonína Hudečka, jak dokumentuje fotografie pořízená krátce po dostavbě vily. Na dalších fotografiích, pořízených patrně roku 1932, visí nad krbem již obrazy tři: uprostřed zůstal obraz Alpská krajina od Antonína Hudečka (olej na plátně, 1916–1917), dnes nezvěstný, vpravo studie kroje od Augustina Němejce (olej na plátně, 1905), vlevo studie aktu, kterou se nepodařilo podle fotografií identifikovat. Protože z trojice obrazů byla dohledána pouze studie kroje, bylo určeno, že rekonstrukce se
bude inspirovat první, starší fotografií úpravy stěny a do osy stěny nad krbem bude zavěšen pouze jeden obraz. Místo ztraceného Hudečkova obrazu byl ze sbírky Dr. Müllera vybrán jiný, s původním shodný rozměrem i žánrem, Jihočeská krajina I. od Otakara Lebedy (olej na plátně, pravděpodobně 1897). Posledním obrazem v obývacím pokoji je Smutek od Jana Preislera (olej na plátně, 1904), který visí pod oknem z dámského salonu.

Často je kladen dotaz, proč v interiéru obytného pokoje Müllerovy vily chybí olejomalba Oskara Kokoschky Praha od Kramářovy vily. Důvodem je pozdní doba vzniku tohoto obrazu (1934–1935) — doba, kdy Adolf Loos již nežil. Protože na počátku rekonstrukce interiérů bylo stanoveno, že interiéry budou rekonstruovány na základě dokumentace zhotovené ještě za Loosova života v době dokončování vily v letech 1930–1932, zůstal Kokoschkův obraz uložen v Národní galerii, která jej kdysi zakoupila. Po smrti majitelů vily prodala advokátní kancelář zastupující dědičku žijící v zahraničí umělecké předměty Národní galerii, Uměleckoprůmyslovému muzeu a podniku Antikva. Z Antikvy byly některé věci vykoupeny dalšími galeriemi, některé se dostaly do soukromých sbírek.

Problémy rekonstrukce obývacího pokoje — Při rekonstrukci vily státní instituce obrazy, nábytek i další předměty ochotně zapůjčily do nové instalace. Předměty, jež vlastní soukromníci, jsou většinou nezvěstné. Zde je třeba veřejně ocenit příkladnou ochotu rodiny Loosova spolupracovníka architekta Karla Lhoty, která do interiéru obytného pokoje Müllerovy vily vrátila unikátní židli s vějířovitým opěradlem a jako předlohu k výrobě novodobé kopie dočasně zapůjčila velké celočalouněné křeslo s květinovým dekorem.

Z původního zařízení se na místě dochovaly fialová čalouněná pohovka, obě akvária, litinová deska s reliéfem čápa a lišky v krbu (v šedesátých letech byla deska poškozena), stropní osvětlovací tělesa a konstrukce konzolových svítidel. Ostatní zařízení bylo rekonstruováno podle původní dokumentace. Práce ze dřeva provedl restaurátor Dr. Vladimír Bok spolu s firmou Bok–Art, s.r.o., práce čalounické Karel Dušek. Textilie na potahy vybrali zástupci Státního ústavu památkové péče a sdružení restaurátorů Thalia–Consult z bohatých skladů vídeňské firmy Friedrich Otto Schmidt, se kterou Adolf Loos při vybavování vily Dr. Müllera spolupracoval. Protože se změnilo využití vily a interiéry jsou dnes přístupné veřejnosti, musely být vnitřní prostory vily z bezpečnostních důvodů ochuzeny o drobné předměty, jež nebylo možné zabezpečit před poškozením či ztrátou.

 

Overlay loader