Muzeum hlavního města Prahy

Hlavní budova muzea

Účinnější snahy o založení muzea města Prahy sahají do roku 1877, kdy 26. října upozornil náměstek starosty profesor Otakar Antonín Zeithammer městskou radu, že mnozí jednotlivci i společenstva prodávají starožitnosti dokumentující dějiny Prahy agentům vyvážejícím je do ciziny. Doporučil tyto předměty shromáždit na jednom místě, v nově vybudovaném muzeu.

Iniciátory projevu profesora Zeithammera byli dva přátelé – milovníci a sběratelé starožitností dr. Štěpán Berger a Břetislav Jelínek. Ideu záhy vzkřísil pamětní spis domácí rady „Českého klubu“ z 28. prosince 1879, koncipovaný architekty Josefem Mockerem a Antonínem Baumem spolu s advokátem a zaníceným sběratelem JUDr. Hugo Tomanem, který znovu upozornil na ničím neomezovaný vývoz českých a městských památek do ciziny a žádal městskou radu, aby uskutečnila projekt městského muzea. Rada již tentokrát reagovala konkrétněji a jmenovala k posouzení spisu zvláštní komisi v čele s historikem Václavem Vladivojem Tomkem.

Výsledkem práce zvláštní komise pro založení pražského muzea bylo zřízení stálého Komitétu. Pravidla stálého komitétu městského musea Pražského byla schválena sborem obecních starších 3. října roku 1881.

V prvních čtyřech paragrafech tu byl poprvé deklarován účel pražského městského muzea, jeho cíle a prostředky k nim vedoucí:

§ 1. Účelem městského musea Pražského jest, sbírkou památek historických ku Praze se vztahujících a jmenovitě památek výtvarného umění a uměleckých řemesel poskytovati obraz vzdělání a vkusu Pražanů v dobách minulých.
§ 2. Stálý komitét musejní má vyhledávati, před zkázou a zcizováním zachovávati, získati a vystavovati památky druhů v §. 1. vyslovených. Pokud památek samých získati nelze, mají býti mezery vyplňovány odlitky a vůbec reprodukcemi druhu všelikého.
§ 3. K dosažení cíle tohoto mají sloužiti: a) dotace od obce Pražské, b) dary a odkazy jakékoli, především pak na uměleckých památkách přáteli muzea Pražského poskytované, c) vypůjčování památek uměleckých a historických, opatrování a vystavování jich v místnostech musea dle dorozumění s majiteli pro každý jednotlivý případ, konečně pak i d) vstupné, jakého se po případě docílí.
§ 4. Veškeré sbírky městského musea, pokud nebyly jen zapůjčeny, jakož i inventář jsou vlastnictvím obce Pražské.

První schůze stálého Komitétu pražského městského muzea se uskutečnila v primátorské síni Staroměstské radnice dne 23. listopadu 1881 za předsednictví JUDr. Roberta Nittingera. Již na konci listopadu toho roku získalo muzeum pro uskladnění sbírek místnost vedle archivu na pražské radnici. Schůze Komitétu se pak až do první poloviny příštího roku odehrávaly ve znamení diskusí o získávání nových předmětů a zároveň byly poznamenány snahami získat pro muzeum další prostory, zejména pro vystavování. Ve hře bylo více míst, Prašná brána, Staroměstská mostecká věž, letohrádek Amerika a letohrádek královny Anny, přízemní místnosti Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici či prostory Anežského kláštera. K definitivnímu zlomu pak došlo zhruba v polovině roku 1882, kdy muzeum získalo dosavadníkavárenský pavilon v městských sadech na Poříčí.

Kavárenský pavilon na hranicích Nového Města a Karlína byla nevelká a poměrně nová budova, vyrostlá v místech bořených městských hradeb. K jeho stavbě svolil sbor obecních starších 7. září roku 1875, projekt vypracoval městský hospodářský úřad a signovali jej Arnošt Jenšovský a Maxmilián Wolf. Již v červenci roku 1876 byla budova hotova a magistrát vypsal ofertní řízení na její využití. Smlouva byla uzavřena 14. října roku 1876 na tři roky s kavárníkemEduardem Poncem, který za nájem pavilonu nabídl nejvyšší sumu – 2.000 zlatých. Čas ukázal, že Ponec to svým návrhem u městské rady sice vyhrál, ale ostatní zájemci o nájem pavilonu prokázali při finančním odhadu větší prozřetelnost než on. Nájemce pravidelně bombardoval městskou radu svými žádostmi o snížení nájmu. Při nové ofertě na léta 1879–1882 byl Ponec jediný zájemce a městská rada schválila jím navržených 800 zlatých ročně za nájem pavilonu.

Budovu kavárny v městském parku získalo skutečně městské muzeum rozhodnutím městské rady ze dne 5. června1882. První zasedání Komitétu v nové budově se konalo již 19. července, tady bylo členům Komitétu oficiálně sděleno znění purkmistrova přípisu z 23. června a s potěšením kvitováno, že od 1. listopadu budou prostory kavárenského pavilonu městskému muzeu plně k dispozici. Ponec přece ještě rok z rozhodnutí městské rady dále provozoval v části kavárenského pavilonu pohostinský podnik, k listopadu roku 1884 i tyto prostory opustil a poté na ně reflektoval Komitét muzea, protože je potřeboval k uložení sbírek. Muzeum se do pavilonu nastěhovalo velmi rychle, během několika měsíců byly připraveny místnosti a na počátku roku 1883 se začalo s instalací vlastní expozice.

Dne 12. května 1883 bylo muzeum slavnostně otevřeno veřejnosti.

Po polovině roku 1882 začal Komitét intenzivně rozvíjet myšlenku přijetí kustoda budoucího muzea. Původní návrh na vypsání konkurzu na místo kustoda nebyl realizován a na konci ledna 1883 vznesl na schůzi Komitétu dr. Hugo Toman ideu, aby byl městské radě za kustoda navržen Břetislav Jelínek. Protokol o schůzi z 11. dubna 1883obsahuje poprvé mezi přítomnými jméno Břetislav Jelínek a podle zápisu z 19. května téhož roku se kustos nadále zasedání Komitétu účastnil, až na výjimky, kdyby byla schůze učiněna tajnou. Toho dne bylo též uloženo panu Jelínkovi, aby do příští schůze sepsal inventář muzejních sbírek pro účely jejich pojištění.

Břetislav Jelínek, původním jménem Josef Jelínek, se narodil 16. března 1843 v rodině pražského obchodníka a ředitele lochovické přádelny bavlny. Zběhl ze studií na pražské polytechnice a poté tři roky docházel na mimořádné studium na filosofickou fakultu, kde navštěvoval přednášky z archeologie, dějin umění, staročeského práva a slovanské filologie. Až do konce 70. let 19. století byl zřejmě dostačujícím způsobem existenčně zajištěn rodinným jměním – přádelnou v Lochovicích na Berounsku a obchodem v Praze. V srpnu roku 1880 však byl zahájen konkurs na rodinný majetek a 11. května 1882 byla firma vymazána z obchodního rejstříku. Nový majitel jmenoval sice jejím ředitelem Břetislavova bratra Jaromíra, dosavadního spolumajitele továrny, ale Břetislav Jelínek přišel o dosavadní zajištění, které mu umožňovalo věnovat se koníčkům, zejména archeologii. Místo kustoda v novém muzeu bylo proto pro Jelínka zřejmě skutečným požehnáním: získal s ním nejzákladnější existenční jistotu a zároveň mu umožnilo věnovat se vlastním zájmům.

Břetislav Jelínek ovšem svým myšlením, cítěním a veškerými životními i profesními postoji zůstával v době svého mládí – v 50. a 60. letech druhé poloviny 19. století, proto jeho přístupy ke sbírkám i k muzeu jako celku byly v některých momentech na svou dobu až příliš diletantsky romantické a v některých případech i poněkud voluntaristické. I přes tyto již tolikrát kritizované skutečnosti se můžeme dnes před prací Břetislava Jelínka pro městské muzeum jen v úctě sklánět. Významným způsobem ovlivnil nejen podobu první expozice v kavárenském pavilonu, ale i expozice v nové budově muzea.

V čele muzea strávil Jelínek plných třicet let (1883–1913) a ovlivnil tudíž významným způsobem sbírkotvornou činnost muzea. V tomto období byly založeny nejkvalitnější muzejní sbírkové fondy a dostalo se jim v té době standardně kvalitní péče, a to po stránce konzervátorské i evidenční. Zasadil se i o pozitivní ohlas expozic města Prahy na výstavách v letech 1891, 1895 a 1908. Jako ocenění po úspěchu expozice naNárodopisné výstavě v roce 1895 získal titul ředitele Městského musea pražského. Břetislav Jelínek zemřel 22. května 1926 a je pohřben v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

Objekt kavárenského pavilonu nebyl pro sbírky ideální a záhy jim nepostačoval. Problematika uložení muzejních sbírek, jejich prezentace veřejnosti i celková úroveň městského muzea z hlediska reprezentace Prahy byla proto vícekrát na pořadu schůzí městské rady i sboru obecních starších pražského magistrátu. Po dlouhých debatách v radě i ve sboru obecních starších za spolupůsobení muzejního Komitétu bylo nakonec nalezeno řešení nejlogičtější: stavba nové budovy, v dobových pramenech nazývané přístavbou.

O přístavbě městského muzea se uvažovalo mnoho let, nejstarší plánová dokumentace pochází prosince roku 1889. V září roku 1892 byl osloven městskou radou architekt Antonín Wiehl, aby vypracoval návrh na přístavek k dosavadní budově. Antonín Wiehl plnil v této věci více úloh, nebyl jen architektem, ale i jednatelem Komitétu městského muzea a obecním starším. Dne 15. ledna 1893 A. Wiehl předložil dvoje skici, své a architekta Jana Kouly (též člena muzejního Komitétu). Sbor obecních starších 24. února 1894 na doporučení městské rady schválil závěr zvláštní komise konané 29. ledna 1894 za účasti technických znalců a členů muzejního Komitétu. Komise schválila myšlenku přístavby muzea jako takovou a konkrétně pak návrh Wiehlův. S dodáváním podrobných plánů a rozpočtů ze strany stavebního úřadu byly téměř permanentní těžkosti a musely být často urgovány. Reálný záměr postavit přístavek existoval, realizace se ale ve skutečnosti stále ztrácela v nedohlednu. Určitým tlakem na uskutečnění plánu se stala Národopisná výstava konaná v roce 1895. Příprava pražského pavilonu ze strany městského muzea, resp. jeho kustoda Břetislava Jelínka, byla natolik závažnou akcí, že muzeum muselo být po dlouhou dobu pro veřejnost uzavřeno. Bylo jasné, že muzeu při této příležitosti přibude velké množství kvalitních sbírkových předmětů, které nebude v bývalém kavárenském pavilonu, již nyní přeplněném, kde důstojně uložit či dokonce prezentovat. Městská rada se v srpnu 1895 usnesla, že vyhotovení plánů zadá architektu Antonínu Balšánkovi a vyzvala jej k jejich zhotovení. Balšánkovy plány pak schválil sbor obecních starších na samém konci roku 1895. Na jaře 1896 konečně stavba nové neorenesanční budovy Městského musea pražského podle plánů architekta Antonína Balšánka mohla začít. Dne 22. října 1898 proběhla jakási neveřejná vernisáž nové budovy a následovaly dva roky intenzivní instalační činnosti, při níž Břetislavu Jelínkovi již pomáhal mladý historik umění F.X. Harlas, pozdější Jelínkův nástupce ve vedení muzea. Od poloviny března do poloviny května roku 1899 byla budova Pražanům přechodně otevřena posmrtnou výstavou děl Luďka Marolda. A onoho 27. září roku 1900 byla konečně nová budova s nově instalovanými sbírkami otevřena veřejnosti definitivně. Stavba Balšánkovy budovy v letech 1896–1898 a její slavnostní otevření v roce 1900 dovršily více než dvacetiletý proces formování Městského musea pražského. Až do vzniku a následného otevření nové muzejní budovy nemělo muzeum ani dost málo reprezentativní a vyhovující prostory pro prezentaci a uložení sbírek a v souvislosti s tím se mu ze strany mnohých, a to i důležitých představitelů města, nedostávalo plného uznání a respektu.

Od 27. září 1900, kdy byla expozice v nové budově zpřístupněna veřejnosti, můžeme konečně o pražském městském museu hovořit jako o skutečně důstojném stánku pro uchování hmotné paměti dějin Prahy.

(Použita zkrácená verze článku Pavly Státníkové pro sborník z konference v muzeu v Prachaticích, konané v květnu 2004 k 100. výročí založení prachatického muzea.)

Související fotografie

Více
Overlay loader