Historie

Clam-Gallasův palác na Starém Městě pražském patří k nejvýznamnějším architektonickým památkám Prahy a České republiky. Jedná se o jedno z vrcholných děl pražské barokní architektury a je skvělou ukázkou dobového bydlení a způsobu života tehdejší aristokracie. Palác se rozkládá na rozlehlém stavebním celku, který je tvořen v základě čtyřkřídlým barokním objektem kolem centrálního čtvercového nádvoří. K němu je připojen vstupní věžovitý rizalit v ose Karlovy ulice, schodištní věž při severovýchodním nároží a východní křídlo při zadních traktech domů, tvořících západní frontu Malého náměstí. Palácová plocha zahrnuje ještě tři menší dvory a nárožní zahradu. Monumentální vnější i vnitřní podoba paláce je dílem výstavby objektu v druhém a třetím desetiletí 18. století a dalších úprav na konci 18. a v průběhu 19. století.

Historie stavby odkazuje do středověku, podle poznatků archeologů zdejší zástavba sahala do románského a raně gotického období. První písemnou zmínku máme k roku 1351, kdy byl dům přestavěn pro moravského markraběte Jana Jindřicha. Jednalo se o stavbu v jižní části dnešního paláce. V následujících staletích byl palác ve vlastnictví významných měšťanských a šlechtických rodů, podle rodiny zlatníka Otlína se např. na počátku 15. století nazýval Otlovský, na počátku 16. století se jmenoval Samuelovský podle majitele Jiřího Samuela z Hrádku. Od roku 1604 byl dům majetkem rodiny Kinských (původně psáno Vchynský: koupil jej Radslav st. Vchynský z Vchynic a Tetova), v té době dům získal renesanční palácovou podobu. Po zavraždění Viléma Kinského v Chebu v roce 1634 císař zkonfiskovaný palác daroval generálu Matyáši hraběti Gallasovi (1588–1647). Ačkoliv nebyl palác v dobrém stavu, dočkal se jen nejnutnějších oprav. Na počátku 18. století přikoupil Matyášův vnuk Jan Václav Gallas (1671–1719) několik sousedních domů a parcel a na jejich místě dal vybudovat tříkřídlý barokní palác.

Jan Václav ještě na samém přelomu 17. a 18. století nechal na nově přičleněných pozemcích vybudovat severní křídlo paláce spolu s levým rizalitem. Záhy se ale pustil do důkladnější přestavby. V zimě 1712–1713 se Jan Václav obrátil na vídeňského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, který následně vytvořil plány projektu, podle nichž stavbu realizovali stavitelé, z nichž znám jménem je Tomas Haffenecker. Fischer z Erlachu vytvořil současně návrhy plastické výzdoby paláce a parádních interiérů. Sochařskou výzdobu exteriéru i hlavního schodiště Gallasova paláce provedl Matyáš Bernard Braun, resp. jeho dílna, ve spolupráci s dalšími přizvanými štukatéry a řemeslníky. V době nečekané smrti Jana Václava v roce 1719 byla hrubá stavba hotova. Teprve dědicové Jana Václava zcela dokončili stavbu paláce. Nejprve nechal Filip Josef Gallas (1703–1757) ve dvacátých letech 18. století dokončit výzdobu hlavního schodiště a několika reprezentačních sálů a salonů. Jejím autorem byl slavný malíř Carlo Innocenz Carlone. Během pruského obléhání a obsazení Prahy v roce 1744 byl palác zcela vyrabován.

Na konci 18. století dokončil Kristián Filip Clam-Gallas (1748–1805) vnitřní výzdobu a zařízení budovy a dal také upravit prostor soukromého divadla. Zdejší palácové divadlo, plesové i koncertní sály činily z paláce kulturní a společenské centrum tehdejší Prahy, v nichž díky aktivitám Kristiána Kryštofa Clam-Gallase (1771–1838) na konci devadesátých let 18. století vystoupil Ludwig van Beethoven a dle tradice možná před tím i Wolfgang Amadeus Mozart či Josefína Dušková. V letech 1812–1828 zde působilo slavné palácové divadlo.

Po zboření severně sousedících budov paláce, kostela Panny Marie na Louži s farou, školou a hřbitovem, byl v roce 1800 přikoupen pozemek bývalého hřbitova a areál paláce rozšířen o nárožní zahrádku, ohradní zeď do Mariánského náměstí (František Heger), a v roce 1812 o veřejnou kašnu se sochou dívky, tzv. Terezka, od sochaře Václava Prachnera. V severním křídle paláce byla navíc vybudována zimní zahrada, interiéry v prvním patře byly upraveny klasicistně. Interiéry v druhém patře dostaly honosnou úpravu později – ve stylu biedermeieru či druhého rokoka. Projekt přestavby severního křídla paláce v divadelní sál zůstal nedokončen.

Počínaje poslední dekádou 19. století byl takřka celý palác pronajímán; hraběcí rodina žila ve Vídni, tak si zde ponechala pouze několikapokojový byt. Na sklonku roku 1918 bylo do paláce umístěno mj. československé ministerstvo financí. V roce 1945 došlo ke znárodnění a byl sem přemístěn z vyhořelé Staroměstské radnice Archiv hlavního města Prahy. Sídlil zde do roku 2017. Rozsáhlé rekonstrukční práce v paláci probíhaly v letech 1978–1994 a 2017–2022.